David Minol

regionální výkonný ředitel, Home Credit Group
V KPMG pracoval 5 let.

Studoval jsem finance na VŠE, ale rozhodně jsem se už na škole nezaměřoval jen na jeden konkrétní obor či téma. Během školy jsem pracoval v CzechTrade, což v té době byla relativně nová organizace spojená s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Zkušenost to byla zajímavá, nicméně po škole jsem chtěl pracovat v soukromém sektoru.

David Minol
David Minol

Je to už skoro 20 let, co jsem získal vysokoškolský diplom. Nejpopulárnější zaměstnavatelé tehdy byli hlavně mobilní operátoři a FMCG globální firmy včetně tabákového průmyslu. Dokonce jsem přemýšlel i o zaměstnání v tehdy velmi prosperujícím hudebním vydavatelství, které vydávalo cédéčka; taková byla doba. Nicméně kamarád chtěl jít do KPMG, to tehdy byla jediná firma velké čtyřky, která měla speciální skupinu pro německy hovořící zákazníky. Řekl jsem si tedy, že na testy půjdu s ním, a nakonec jsem dostal i nabídku v KPMG pracovat. Rozhodně jsem tedy neměl jasno v tom, že bych chtěl jít pracovat do velké čtyřky, byla to trochu náhoda, za kterou jsem ale velmi vděčný.

Kolektiv a vzdělávání – to mě tu udrželo roky

První týdny ve firmě jsem byl mile překvapený. Práce i počáteční školení byly zajímavé a zároveň i  zábavné. A typově jsem mezi svými kolegy narážel na podobné lidi, jako jsem já – všichni jsme byli přibližně stejně staří, čerství absoloventi vysoké školy. Měli jsme dobrý kolektiv a dodnes se s řadou z nich pravidelně potkávám, jak pracovně, tak soukromě.

Na začátku jsem si chvíli zvykal na to, že zakázky jsou relativně krátkodobé, a hodně se tedy mění jak obsah práce, tak tým, ve kterém pracujete. Nicméně právě toto, zvláště v prvních letech práce, velmi pomáhá v rozvoji znalostí a dovedností. Firma v nás navíc od začátku budovala smysl pro odpovědnost a proaktivitu – každý, kdo měl hotovou práci, se šel automaticky ptát služebně starších kolegů, zda nemá nějakou další. Nikdo se nesnažil někam schovávat či vytvářet práci pro práci.

Pět let jsem se stále učil nové věci

Bral jsem příležitosti za pačesy

Co mě tu udrželo pět let? Řekl bych, že hlavně kolektiv a „learning curve“. Celých pět let jsem měl pocit, že se pořád učím nové věci, které pramenily z toho, že jsem dělal různou práci u různých klientů v různých zemích, doplněnou různými školeními. Zrovna nedávno jsem vyprávěl někomu jednu historku. Tehdejší šéf finančního odvětví mi, když jsem pracoval v KPMG druhým nebo třetím rokem, jednou řekl: „Pojedeš na týden do Rumunska.“

„Co tam budu dělat?“ ptal jsem se. „Interní audit,“ řekl on. „Já jsem ale nikdy žádný interní audit nedělal,“ reagoval jsem. „To je jako externí, akorát je to interní,“ řekl s nadsázkou v hlase. A s touto manažerskou radou mě na týden poslal do Rumunska, kde zahraniční investoři koupili rumunskou banku a transformovali v ní mimo jiné i strukturu a strategii interního auditu. To byla pro mne velká škola – nastudovat si vše předem, získat materiály a rady od ostatních kolegů a stát se tak, alespoň na chvíli, platným členem poradenského týmu v Rumunsku.

Léta v KPMG byla vlastně takové pokračování vysoké školy, jen s tím rozdílem, že těch pět let v KPMG bylo pro mě nakonec vlastně asi zábavnější a různorodější než těch předchozích pět na vysoké škole.

Lákaly mě dlouhodobé strategie

Měl jsem touhu podívat se na finance šířeji. Odešel jsem do PPF, což už tenkrát byl velký finanční konglomerát. Můj nový šéf měl na starosti vybudování celého finančního řízení skupiny a já se k němu mohl připojit. Samozřejmě jsem vnímal velké rozdíly oproti práci v KPMG. Od dvou až tříměsíčních projektů u klienta jsem přešel k budování dlouhodobých vizí.

Ale přiznám se, že mi hlavně na počátku oproti KPMG občas chyběla ta jasná vidina cílové pásky. Vědomí, že za týden projekt skončí. Teď sice budeme dělat do noci, ale pak to uzavřeme, oslavíme a vrhneme se na něco nového. Všem v KPMG doporučuji, ať si to užijí, dokud můžou.

Česko je nyní moje další destinace

V PPF jsem byl tři roky a následně jsem dostal příležitost být při vzniku Home Creditu v Číně, kde jsem nakonec s rodinou zůstal šest let. Následně pak v Hongkongu a poslední tři roky na Filipínách.

Teď se po deseti letech v cizině vracíme s rodinou do Čech, ale vnímáme to zatím jako přesun do nové destinace. Zjistili jsme, že je to jednodušší než to brát jako návrat domů. V Praze si užívám znovu českou realitu, která je v některých aspektech hodně odlišná od té asijské. Třeba teď jsem měl schůzku v kavárně. Byla od 8 a já tam byl v 7.55. Zrovna vycházel majitel, já jsem k němu přišel a s úsměvem se ho ptal, jestli si můžu jít už sednout dovnitř. Jediné, co jsem slyšel, bylo však jasné a zřetelné NE, což mě značně překvapilo. Úplně jsem v sobě cítil těch 10 let asijské zkušenosti, kde se nesouhlas takto napřímo neříká, i kdybyste NE vlastně říci chtěli. :-)

Přečti si i další příběhy našich kolegů

Nestíháš číst? Dej nám svůj e-mail a ty nejzajímavější články ti pošleme rovnou do schránky!