Zpět na články
Risk Consulting

Ultra-Trail du Mont-Blanc aneb nejdelší víkend v mém životě

17. října 2016

Ultra-Trail du Mont-Blanc (UTMB) patří k nejstarším a nejznámějším ultraběhům na světě. Já o něm slyšel někdy před pěti lety a naprosto mi učaroval. Při loňské premiéře na této extrémní trati jsem musel po 120 km zastavit kvůli dýchacím potížím. Letos jsem se zařekl, že už to musí vyjít za každou cenu…

Vzhledem k tomu, že se celý závod pohybujeme pro nás „nížináře“ ve velkých výškách (1 000 – 2 600 m. n. m.), nechtěl jsem nic podcenit, a proto jsem vyrazil do francouzského Chamonix skoro týden předem, abych místním podmínkám přivykl. Celý týden nás strašilo velké horko, ale naštěstí start v pátek v šest večer s vidinou nočního ochlazení byl milosrdný.

27905639

Po startu jsem vyrazil v poklidu – cesta je dlouhá a moje tělo potřebuje alespoň 15 kilometrů, aby se zapracovalo. Sluníčko naštěstí brzy zapadlo za hřeben Mt. Blanku a s nástupem noci tu jsou moje oblíbené podmínky – chládek a tma. Běželo se skvěle, i podvečerní křeče v žaludku se podařilo zahnat. Ale pak přišel technický seběh po cestě plné kamení a první pád. Odřené ruce, ale hlavně podlomené sebevědomí v mé silné disciplíně. Než jsem se stačil zkoncentrovat, následoval další pád. Tentokrát už v plné rychlosti. Neřízený pád mezi kameny, až mi odletěla čelovka. Počítal jsem si kosti a naštěstí byly všechny. Ale úplně bez ztráty to nebylo – odřené snad všechno, pěkně rozseknuté koleno a hlavně výron v levém palci na noze.

27918976

Naštěstí adrenalin pracoval, takže jsem znovu chytil rytmus. Po rozednění (už v italském Courmayeru) jsem pro jistotu navštívil místní mediky, aby mi nějak ošetřili rány. Zašití rozbitého kolena by stejně nevydrželo, tak alespoň dezinfekce. To mě však nemohlo zastavit a hned v následném stoupání, kde jsem vloni hodně trpěl, letos letím jako šipka. Tedy tak do poloviny, než se ozvalo křupnutí a karbonová hůlka byla v trapu (naprasklá po nočním pádu už nevydržela). Co se dalo dělat, rázoval jsem si jako turista jen s jednou.

Drobné krize zažehnány, nastupující puchýře na ploskách nohou zalepeny a celých 100 km za sebou. To už je ale poledne, naplno vylezlo sluníčko a začalo peklo – 35 stupňů, bezvětří. Nikde ani stromeček a před námi nejvyšší bod na trase. Maximální krize. Navíc puchýře na nohou se už naplno rozjely i mimo náplasti.

Hned v následujícím seběhu dostávám od přítelkyně Martiny zprávu, že má v autě staré hůlky. No to je nápad. Kde bychom bez našich žen byli? Konečně opět s hůlkami a přede mnou už „jen“ poslední tři kopce… To jsem ale ještě netušil, jak dlouhá to bude cesta.

27877776

Přichází druhá noc na trase a přede mnou stezka jako pro kamzíky. Cesta přímo vzhůru po velkých kamenech. Stoupání jde, ale postupně cítím, jak mi stehna a třísla kompletně tuhnou a nahoře zjišťuji, že je zle – skoro nemůžu jít. Několik předchozích desítek kilometrů bez hůlek si vybírá svou daň. Belhám se dolů jako kačer, ale je to proklatě daleko. Konečně světla občerstvovací stanice a tam také maséři. Snaží se mi rozhýbat ztuhlá třísla, ale moc to nepomáhá.

Padla na mě největší psychická krize. Naštěstí mě Martina nenechala sednout a vytáhla mě zpátky na trať. Zbylé kopce jsou veliké utrpení. Navíc jsem si při několika neopatrných krocích ještě vylepšil výron v palci na noze, takže jakýkoli kámen pod botou mi způsobuje hroznou bolest. Ale hlava chce do cíle.

cilova fotka_27925429

Poslední kopec za nedělního svítání už přecházím jen v mrákotách a nějak se belhám dolů. Těsně před Chamonix mě Martina povzbuzuje, ať se na poslední kilák rozběhnu. Má pravdu, je to přeci ultraběh. Něco jako běh jsem ze sebe vypotil a je tu ta nejkrásnější cílová brána, co jsem kdy viděl.

Sen se právě stal skutečností. 

Zajímá tě víc o mé práci v Risku a kariéře v KPMG? 

Zpět na články

Mohlo by tě zajímat

Nestíháš číst? Dej nám svůj e-mail a ty nejzajímavější články ti pošleme rovnou do schránky!