Právnické eso

Sport jsem miloval odmala. Když jsem přišel ze školy, hodil jsem tašku do kouta a utíkal s míčem nebo hokejkou ven před barák. Nápad, že bych se chtěl stát hokejistou nebo fotbalistou, se ale mámě moc nelíbil. Bála se, že hokej je moc nebezpečný a při hlavičkování ve fotbale odumírají mozkové buňky. Tak jsem skončil u tenisu a prakticky celé dětství prožil na kurtech. Turnaje se mnou nejčastěji objížděl táta a někdy i moje 80letá babička. Ta byla mým nejoblíbenějším koučem.

Jaké jsou tvoje největší tenisové úspěchy?

Vyhrál jsem různé turnaje v kategorii juniorů i dospělých. Na celostátním žebříčku jsem se pohyboval kolem 80. místa, hrával jsem 2. ligu družstev za Bohemku. Nikdy jsem ale nepatřil do nejužší špičky, a tak mě do Davis Cupu nevzali. J

Dobře, ale sportovní vavříny přeci nejsou všechno. Jak se dá tenis využít pro tvou profesi advokáta?

Přestože by se to nemuselo zdát, v profesi mi tenis pomohl hodně. Asi jako každý sportovec jsem se naučil přijímat výhry i porážky, ani z jednoho si nesednu na zadek, vím, že k životu prostě patří. Pochopil jsem, že je sakra rozdíl prohrát po boji, než zápas odchodit. Dneska je moje zkušenost taková, že to umí ocenit i klienti. Často jsou ochotni jít i do předem prohraných bitev, ale chtějí, aby se za ně někdo postavil, zabojoval za ně.

Navíc asi nejzásadnější pro mě bylo poznání, že je třeba přistupovat ke každému zápasu s pokorou, žádného soupeře nepodceňovat. Stejné je to v advokacii a po 11 letech v této profesi mohu říct, že schopnost přiměřené pokory k profesi je jednou ze základních vlastností opravdu dobrého advokáta.

Kam ses díky sportu podíval?

Jsem tenisu velmi vděčný za to, že mi umožnil studovat v Americe. Na tamních univerzitách funguje unikátní systém nejen akademických, ale i sportovních stipendií. Když jsem byl ve čtvrťáku na právech, dostal jsem nabídku na tenisové stipendium od Norfolk State University ve Virginii. A tak jsem na dva roky přerušil práva, naposlouchal největší hip hopové hity a vydal se do země neomezených možností studovat na černošskou univerzitu psychologii. A musím říct, že to byla zkušenost k nezaplacení, nejen tenisová, ale hlavně životní.

Jak vlastně funguje takové sportovní stipendium? Jaká byla k jeho získání třeba úroveň?

V USA má snad každá vysoká škola své sportovní univerzitní týmy. Pokud má sportovec takovou výkonnost, aby byl pro tým posilou, může dostat stipendium. Sám jsem byl překvapený, na jak vysoké úrovni se tam nejen tenis, ale i ostatní univerzitní sporty, dělají. Mnoho studentů, kteří hráli americký fotbal nebo basketbal, se později dostalo do NFL nebo NBA, celá řada atletů zase reprezentovala svou zemi na olympijských hrách.

Říkáš, že to byla zkušenost k nezaplacení. Co všechno ti tedy škola zaplatila?

Škola mi pokryla prakticky všechny náklady, od školného přes ubytování, jídlo až po veškeré tenisové vybavení. A ještě jsem si nějaké peníze přivezl domů.

Jak se ti to povedlo?

Kromě stipendia jsem měl ještě možnost si přivydělat. Sehnal jsem si brigádu na univerzitní policii, která měla na starost pořádek na kampusu, což není lehká práce. Za dobu, co jsem tam byl, se v areálu párkrát střílelo. Jednou si tam přijel vyřizovat účty bývalý student po tom, co zastřelil svého otce v Georgii. Cestou do Norfolku unesl dvě jeptišky, jednu z nich zabil a její tělo přivezl v kufru spolu se seznamem několika lidí, kterým chtěl udělat něco podobného.

Ty ses na té akci také podílel?

Kdepak, jako studenta mě do těchhle větších akcí nepouštěli. Pravidelně jsem pomáhal třeba při přípravách stadionu pro zápasy amerického fotbalu, aby tam bylo bezpečno. Na zápasy chodilo i 20 tisíc lidí. Ale taky jsem například natíral plot. Asi nevěděli o mém kladném vztahu k právu a pořádku. Možná proto mě nakonec trestní právo minulo a věnuji se právu obchodnímu.

Jak to bylo s tvými studii práv tady? Byl velký problém je skloubit s tenisem?

Nebyl, naopak, v době studií jsem tenis využil mimo jiné jako bezvadný zdroj příjmů. Jednak jsem jezdil hrávat do Německa týmovou soutěž a za každý zápas dostával peníze, které si mí vrstevníci vydělávali na brigádách třeba i celý měsíc. Současně jsem trénoval jednoho lékaře a jeho syna. Za hlášky typu: „Pane doktore, víc do kolen…“ a podobně jsem od něj dostával 350 korun na hodinu. Na takovou hodinovku jsem pak s nostalgií vzpomínal, když jsem ještě jako student získal svou první práci v oboru a nastoupil na asistentskou pozici v advokátní kanceláři. Tehdy jsem si „polepšil“ na 50 korun za hodinu.

A jak je to s tvým hraním dnes? Najdeš si na tenis ještě čas?

Už to není žádná sláva, ale tenis mi pořád přináší radost. Pravidelně si chodím zahrát jednou týdně. Čas od času absolvuji různé klientské turnaje, i když tam je taktika jiná, ne vždy je totiž žádoucí vyhrát nad klientem nebo sponzorem turnaje… :)

Jinak hlavní tenisová sezona pro mě přichází na jaře, kdy se hrají tzv. mistráky, což jsou soutěže družstev. Už 20 let je hraji za Bohemku. To se ještě vzepnu a přes přibývající roky i kila jsem schopen držet krok se soupeři, kteří jsou občas dokonce i stejně staří jako naše starší dcera Kačka. V červnu jsem jeden takový zápas absolvoval s devatenáctiletým soupeřem, tři hodiny ve 30stupňovém vedru. V šatně jsem pak 20 minut ležel na zemi a popadal dech. Myslel jsem, že už nevstanu. A ten kluk si mezitím venku v klidu mastil nohejbal.

Co rodina, hraje také tenis? Sportujete společně?

Starší Kačka jezdila na letní tenisové tábory, takže tenis hraje pěkně. Mladší Andulka hrála čtyři roky, ale pak ji chytlo spíš plavání, takže dnes závodně plave. No a u ženy mám vroubek, že ji na tenis neberu častěji. Sport nás prostě baví, nejvíc asi lyžování, a to jak sjezdovky, tak běžky, třeba na Šumavě, kde máme chatu. Už teď se všichni těšíme na naši tradiční březnovou lyžovačku v Alpách.